Ija Debě
Hážeš mi písek do očí, nechápu proč. Nic pak přece nevidím a pálí to. Tobě se líbí házet mi písek do očí, snažím se to pochopit. Ale ani tetě Majce se to nelíbí a říká ti: "Deborko, Inesku to bolí, podívej, vždyť pláče, neházej jí písek do očí." Ty mlčíš, klopíš oči. Asi tomu taky nerozumíš.
Když máš svou první kamarádku a nejsem to já, zavřeš se s ní v pokoji a držíte dveře, abych se za vámi nemohla dostat dovnitř. Je mi tu na druhé straně smutno, vím, že vám je spolu dobře, chci se zapojit do vaší hry. Pláču. Mamka přijde a zastane se mě, musíte si se mnou hrát, ale nelíbí se vám to, neděláte to rády, a vidím, jak se musíte nutit. A z toho je mi smutno snad ještě víc.
Jindy jsme doma samy a ty za mnou utíkáš. Vím, co bude následovat, když mě dostihneš. Zlechtáš mě jako vždycky, nebo mi vrazíš. Křičelas na mě, ať nejsem drzá, a že jsem rozmazlená. Cítím křivdu. Něco jsem provedla, neudělala jsem, cos mi řekla. Pořád něco rozkazuješ.
Pár let mi trvá, než přijdu na to, že jediná pozice, kdy se před tebou ubráním, je vleže na zádech, nohy zdvižené do vzduchu. Pak jen kopat, kopat a to už se ke mně nepřiblížíš. V nohách je větší síla, než v rukách.
Teď to ale ješte nevím. Jsem moc pomalá. Dopadáš mě za vlasy, kroutíš mi ruku za záda. Hrozně to bolí. "Myslela sis, že mi utečeš, Ineso?" Podívám se ti zpříma do očí. "Nenávidím tě!" Vzlykám. "Kdybych chtěla, mohla bych tě i zabít!" Vyhrknu, a už cítím, jak mě zlou tíhou těch slov polévá horko. Jak jsem něco takového mohla pronést? "To neříkej, to bys neudělala." Zvážníš. Pouštíš mě z bolavého sevření a každá odcházíme pryč na jinou stranu.
Každá jsme stála pomyslně na jiné straně, proti sobě. Dlouho. Až jednou začaly nastávat okamžiky, kdy jsi byla ochotná zapomenout, že jsem ti vzala všechnu pozornost, která ti byla věnována, než jsem přišla na svět. Začala jsi mi odpouštět a dávat svou lásku. Možná jsi pocítila, že s odporem k mé existenci, narůstá i odpor rodičů vůči tvému panovačnému chování a tak ses vzdala situaci a začala se v tobě rodit úplně nová schopnost lásky ke mně.
Jedeme s tátou autem k babičce. Táta řídí a my dvě sedíme na zadních sedadlech. Zastavujeme. Táta se na nás otočí do zadu. "Holky, počkáte tu na mě v autě? Musím si tady od jednoho pána něco vyzvednout, za chvíli budu zpátky." A tak čekáme. Čas se vleče. Táta se pořád nevrací. Přijde ještě zpátky? Nezapomněl na nás? Myslím, že obě máme strach. Ale neřekneme si to.
Venku prší a okénka v autě jsou zamlžená. Začneš kreslit prstem na sklo. Chvíli tě pozoruji a hrozně se mi to líbí. To je dobrý nápad. Otočím se ke svému okénku a udělám pár tahů, namaluji domeček.
Hned zbystříš. "Neopič se, Ineso, jsi trapná." "Já se neopičím." Obořím se na tebe a v duchu si říkám, že přece maluji úplně něco jiného, než ty, tak to přece není opičit se, nebo je? Hrozně mi na tom záleží, abych se neopičila. Pochopila jsem, že to je něco opovržení hodného. "To je jediný, co umíš, opičit se a odporovat." Nevím už, co ti na to odpovědět. Vždycky máš lepší odpověď.
Dám si ruce do klína a sevřu svoji dřevenou ovečku, co jsem si místo plyšáka vzala s sebou. Dívám se na své boty. Přemýšlím. Je mi smutno a ty mě obviňuješ, že chci dělat to, co ty. Líbí se mi prostě, co děláš. To se nesmí?
Pokračuješ v malování na sklo. Už je skoro celé zaplněné kytičkami a srdíčky, teď začínáš psát i nějaká slova. Hrozně moc chci ke svému domečku přimalovat cestu a zahrádku. Přiložím prst na sklo a rychle čmárám, abych toho co nejvíce stihla, než si mě všimneš. "Už se zase opičíš?" Otočíš se ke mně. Nejsi naštvaná. Je ve tvém výrazu spíš něco pohrdavého. To mě hrozně zamrzí. Chce se mi brečet, ale ještě popadnu svoji dřevenou ovečku a vší dětskou silou tě jí udeřím do hlavy.
"Au!" Bolestivě a s překvapením vykřikneš. Rozpláčeš se. Ani mi nechceš ránu oplatit. Moc tě to bolí. Držíš si místo ve vlasech, kam jsem tě bouchla, máš zavřené oči a choulíš se na sedadle do klubíčka. Když vidím, jak moc jsem ti ublížila, rozpláču se taky. Vypadáš najednou tak nevinně a bezbranně. Přitulím se k tobě a začnu tě hladit. Mezi svými vlastními vzlyky se ti začnu omlouvat. "Deborko promiň, neplakej, mě to moc mrzí."
Chci tě pohladit tam, kde jsem tě bouchla. Nahmatám ti obří bouli. Hrozně se leknu. Je to moje vina. Takovou obří bouli jsem v životě ještě neviděla. "Neteče mi krev?" "Ptáš se." "Ne," zakroutím hlavou, "ale máš obrovskou bouli." Zatímco tvůj pláč se utišuje, můj na síle přidává. " Co na to řekne tatínek? Určitě mě nebude mít rád, když uvidí, co zlého ti dovedu udělat. Určitě mě přestane mít rád. "Mohla jsem ti rozbít hlavu." Skučím. Obejmeš mě. "Ini, neplakej. Je to dobrý. Nic hroznýho se nestalo, je to dobrý." "Deborko, že to neřekneš tatínkovi a babičce?" "Ne, neřeknu, neboj." Tiskneš si mě k sobě. Cítím z tebe ochranitelskou sílu a přijetí. Své slovo dodržíš.
- --
Už jsme velké. Pokaždé, když se vrátíš ze svého světa, navštívit mě do mého dětského pokojíku, chvíli tě nepoznávám. Kdo je ta krásná roztěkaná paninka? Znám ji ještě? Vypadáš tak dramaticky, za každým tvým gestem je nějaký velmi emotivní příběh. Jdeš si zapálit cigaretu. Elegantně potahuješ. Cigareta jako by byla dokonalým doplňkem k tvým krásným dlouhým nehtům.
Poslouchám tvůj monolog. Vyprávíš mi, co nového se událo, které situace jsi musela řešit a co tě čeká. Působíš až neskutečně inscenovaně, přitom všechno, co prožíváš, je pravda. Snažím se ti předat svůj klid, který ve mně vyvstává silně tehdy, když cítím, že je někdo zrovna slabší, než já sama. Seberu všechnu sílu, a chci tě podržet. Tento nový smysl mi síly najednou obnoví. „Máš pravdu, Íjo. Jsi hodná.“ Oceníš vždy mé podpůrné věty, které skládám do takové formy, aby se tě pozitivně co nejvíce dotkly a zapasovaly se do aktuální situace. Stojím najednou vedle tebe, jako bych byla větší. Vím si rady sama od sebe a ty jako bys ode mě něco čerpala. Nevím, co přesně to plním za roli, ale dělám to ráda.
Teď jsi dlouho pryč, v Izraeli. A role se zase prohazují. Já jsem doma nemocná a cítím se slabá. Zažíváš toho tolik, že píšeš jen v heslech. Vypadá to asi takhle: Pošleš fotku do rodinné skupiny a k ní popisek – „Toto je můj pokojíček.“ Odpovím: „ Luxus.“
Následuje fotka street stylové paničky, jde dlouhým krokem v impozantní souhře s odvážným outfitem a venčí psa. Popisek- „Toto je Deba v Jeruzalémě.“ Pak do konverzace přistane místnost plná zajímavých lidí v galerijním prostoru. Popisek- „Toto je moje škola.“ V závěsu za tím: „ Toto jsou papoušci. Toto je z trhu. Toto je Emanuela. Toto je krása. Mám se famózně.“ Napíšu: „Poznala jsem to.“ Dodáš: „A mám vás ráda nade vše!“ A to vím, takže zopakuji: „Poznala jsem to.“
Zatímco jsi byla v Izraeli, vyléčila jsem se z mononukleózy. Dovezla jsi mi analogový foťák z nějakého izraelského blešáku. Zrovna, když se mi rozbila zrcadlovka. Naučila jsi mě s tím aparátem zacházet, stejně, jako s každým jiným. Dobrovolně sestupuješ z pozice nedotknutelného vzoru a ikony a sama mě zasvěcuješ do činností, které usnadňují můj vývoj.
Letím na Island a beru si analog od tebe. Na každém druhém kroku v neznámém světě přemýšlím, jak by ses s touto situací vypořádala ty? Chytám se některých tvých zvyků, když jsem bezradná. Jako když jsem napodobovala tvé malování prstem na sklo. A ty mi to dovolíš, protože dobře víš, že i s napodobováním tebe můj život vypadá úplně jinak, než ten tvůj.
Když máš svou první kamarádku a nejsem to já, zavřeš se s ní v pokoji a držíte dveře, abych se za vámi nemohla dostat dovnitř. Je mi tu na druhé straně smutno, vím, že vám je spolu dobře, chci se zapojit do vaší hry. Pláču. Mamka přijde a zastane se mě, musíte si se mnou hrát, ale nelíbí se vám to, neděláte to rády, a vidím, jak se musíte nutit. A z toho je mi smutno snad ještě víc.
Jindy jsme doma samy a ty za mnou utíkáš. Vím, co bude následovat, když mě dostihneš. Zlechtáš mě jako vždycky, nebo mi vrazíš. Křičelas na mě, ať nejsem drzá, a že jsem rozmazlená. Cítím křivdu. Něco jsem provedla, neudělala jsem, cos mi řekla. Pořád něco rozkazuješ.
Pár let mi trvá, než přijdu na to, že jediná pozice, kdy se před tebou ubráním, je vleže na zádech, nohy zdvižené do vzduchu. Pak jen kopat, kopat a to už se ke mně nepřiblížíš. V nohách je větší síla, než v rukách.
Teď to ale ješte nevím. Jsem moc pomalá. Dopadáš mě za vlasy, kroutíš mi ruku za záda. Hrozně to bolí. "Myslela sis, že mi utečeš, Ineso?" Podívám se ti zpříma do očí. "Nenávidím tě!" Vzlykám. "Kdybych chtěla, mohla bych tě i zabít!" Vyhrknu, a už cítím, jak mě zlou tíhou těch slov polévá horko. Jak jsem něco takového mohla pronést? "To neříkej, to bys neudělala." Zvážníš. Pouštíš mě z bolavého sevření a každá odcházíme pryč na jinou stranu.
Každá jsme stála pomyslně na jiné straně, proti sobě. Dlouho. Až jednou začaly nastávat okamžiky, kdy jsi byla ochotná zapomenout, že jsem ti vzala všechnu pozornost, která ti byla věnována, než jsem přišla na svět. Začala jsi mi odpouštět a dávat svou lásku. Možná jsi pocítila, že s odporem k mé existenci, narůstá i odpor rodičů vůči tvému panovačnému chování a tak ses vzdala situaci a začala se v tobě rodit úplně nová schopnost lásky ke mně.
Jedeme s tátou autem k babičce. Táta řídí a my dvě sedíme na zadních sedadlech. Zastavujeme. Táta se na nás otočí do zadu. "Holky, počkáte tu na mě v autě? Musím si tady od jednoho pána něco vyzvednout, za chvíli budu zpátky." A tak čekáme. Čas se vleče. Táta se pořád nevrací. Přijde ještě zpátky? Nezapomněl na nás? Myslím, že obě máme strach. Ale neřekneme si to.
Venku prší a okénka v autě jsou zamlžená. Začneš kreslit prstem na sklo. Chvíli tě pozoruji a hrozně se mi to líbí. To je dobrý nápad. Otočím se ke svému okénku a udělám pár tahů, namaluji domeček.
Hned zbystříš. "Neopič se, Ineso, jsi trapná." "Já se neopičím." Obořím se na tebe a v duchu si říkám, že přece maluji úplně něco jiného, než ty, tak to přece není opičit se, nebo je? Hrozně mi na tom záleží, abych se neopičila. Pochopila jsem, že to je něco opovržení hodného. "To je jediný, co umíš, opičit se a odporovat." Nevím už, co ti na to odpovědět. Vždycky máš lepší odpověď.
Dám si ruce do klína a sevřu svoji dřevenou ovečku, co jsem si místo plyšáka vzala s sebou. Dívám se na své boty. Přemýšlím. Je mi smutno a ty mě obviňuješ, že chci dělat to, co ty. Líbí se mi prostě, co děláš. To se nesmí?
Pokračuješ v malování na sklo. Už je skoro celé zaplněné kytičkami a srdíčky, teď začínáš psát i nějaká slova. Hrozně moc chci ke svému domečku přimalovat cestu a zahrádku. Přiložím prst na sklo a rychle čmárám, abych toho co nejvíce stihla, než si mě všimneš. "Už se zase opičíš?" Otočíš se ke mně. Nejsi naštvaná. Je ve tvém výrazu spíš něco pohrdavého. To mě hrozně zamrzí. Chce se mi brečet, ale ještě popadnu svoji dřevenou ovečku a vší dětskou silou tě jí udeřím do hlavy.
"Au!" Bolestivě a s překvapením vykřikneš. Rozpláčeš se. Ani mi nechceš ránu oplatit. Moc tě to bolí. Držíš si místo ve vlasech, kam jsem tě bouchla, máš zavřené oči a choulíš se na sedadle do klubíčka. Když vidím, jak moc jsem ti ublížila, rozpláču se taky. Vypadáš najednou tak nevinně a bezbranně. Přitulím se k tobě a začnu tě hladit. Mezi svými vlastními vzlyky se ti začnu omlouvat. "Deborko promiň, neplakej, mě to moc mrzí."
Chci tě pohladit tam, kde jsem tě bouchla. Nahmatám ti obří bouli. Hrozně se leknu. Je to moje vina. Takovou obří bouli jsem v životě ještě neviděla. "Neteče mi krev?" "Ptáš se." "Ne," zakroutím hlavou, "ale máš obrovskou bouli." Zatímco tvůj pláč se utišuje, můj na síle přidává. " Co na to řekne tatínek? Určitě mě nebude mít rád, když uvidí, co zlého ti dovedu udělat. Určitě mě přestane mít rád. "Mohla jsem ti rozbít hlavu." Skučím. Obejmeš mě. "Ini, neplakej. Je to dobrý. Nic hroznýho se nestalo, je to dobrý." "Deborko, že to neřekneš tatínkovi a babičce?" "Ne, neřeknu, neboj." Tiskneš si mě k sobě. Cítím z tebe ochranitelskou sílu a přijetí. Své slovo dodržíš.
- --
Už jsme velké. Pokaždé, když se vrátíš ze svého světa, navštívit mě do mého dětského pokojíku, chvíli tě nepoznávám. Kdo je ta krásná roztěkaná paninka? Znám ji ještě? Vypadáš tak dramaticky, za každým tvým gestem je nějaký velmi emotivní příběh. Jdeš si zapálit cigaretu. Elegantně potahuješ. Cigareta jako by byla dokonalým doplňkem k tvým krásným dlouhým nehtům.
Poslouchám tvůj monolog. Vyprávíš mi, co nového se událo, které situace jsi musela řešit a co tě čeká. Působíš až neskutečně inscenovaně, přitom všechno, co prožíváš, je pravda. Snažím se ti předat svůj klid, který ve mně vyvstává silně tehdy, když cítím, že je někdo zrovna slabší, než já sama. Seberu všechnu sílu, a chci tě podržet. Tento nový smysl mi síly najednou obnoví. „Máš pravdu, Íjo. Jsi hodná.“ Oceníš vždy mé podpůrné věty, které skládám do takové formy, aby se tě pozitivně co nejvíce dotkly a zapasovaly se do aktuální situace. Stojím najednou vedle tebe, jako bych byla větší. Vím si rady sama od sebe a ty jako bys ode mě něco čerpala. Nevím, co přesně to plním za roli, ale dělám to ráda.
Teď jsi dlouho pryč, v Izraeli. A role se zase prohazují. Já jsem doma nemocná a cítím se slabá. Zažíváš toho tolik, že píšeš jen v heslech. Vypadá to asi takhle: Pošleš fotku do rodinné skupiny a k ní popisek – „Toto je můj pokojíček.“ Odpovím: „ Luxus.“
Následuje fotka street stylové paničky, jde dlouhým krokem v impozantní souhře s odvážným outfitem a venčí psa. Popisek- „Toto je Deba v Jeruzalémě.“ Pak do konverzace přistane místnost plná zajímavých lidí v galerijním prostoru. Popisek- „Toto je moje škola.“ V závěsu za tím: „ Toto jsou papoušci. Toto je z trhu. Toto je Emanuela. Toto je krása. Mám se famózně.“ Napíšu: „Poznala jsem to.“ Dodáš: „A mám vás ráda nade vše!“ A to vím, takže zopakuji: „Poznala jsem to.“
Zatímco jsi byla v Izraeli, vyléčila jsem se z mononukleózy. Dovezla jsi mi analogový foťák z nějakého izraelského blešáku. Zrovna, když se mi rozbila zrcadlovka. Naučila jsi mě s tím aparátem zacházet, stejně, jako s každým jiným. Dobrovolně sestupuješ z pozice nedotknutelného vzoru a ikony a sama mě zasvěcuješ do činností, které usnadňují můj vývoj.
Letím na Island a beru si analog od tebe. Na každém druhém kroku v neznámém světě přemýšlím, jak by ses s touto situací vypořádala ty? Chytám se některých tvých zvyků, když jsem bezradná. Jako když jsem napodobovala tvé malování prstem na sklo. A ty mi to dovolíš, protože dobře víš, že i s napodobováním tebe můj život vypadá úplně jinak, než ten tvůj.
Deba Ije
Utíkáš po schodech nahoru a já se natahuju po tvých krásných rovných havraních vlasech, za který tě tak jednoduše zatáhnu a způsobím bolest.
Tvoje existence ve mně vyvolává vztek. Kde je všechna ta pozornost, proč jsi mi ji vzala? Já a moje rozverné chyby žárlíme na tvou poslušnost, maminkou tak opěvovanou. Proč já musím být vždycky ta zlá a za všechny přešlapy zodpovědná? “Mami to byla Ina, ona si začala.” Nevěří mi, v očích jí svítí jistota, že jsem tě vyprovokovala. Vždycky to bude moje chyba, přesvědčuji o tom i sebe samotnou. Ať tedy je. S rolí starší sestry přijímám roli špatné sestry. “Deboro já tě seřežu!” Mamince se zatnou zuby, zachrastí šuplík a už mě má. To nejhorší teprve přichází. “Mami nech ji, ona pláče.” Natahuješ a rozbrečíš se taky. Maminka povolí, aby tě ukonejšila. Vře to ve mně ještě víc, takový ponížení. Nepotřebuju, aby za mě někdo fňukal a už vůbec ne ty. Uteču do pokoje a prásknu dveřmi. Jediné, co mě teď konejší je, že jsem silnější. Však počkej, až si máma půjde lehnout. Nebudeš moct křičet.
-
Doma už jsem skončila, svou pozici si musím vydobýt jinde. S polichocením zjišťuji, že jsem v kolektivu oblíbená.
Mám nové kamarády ve škole i ve skautu a dělá mi dobře, když vidím, jak žárlíš. Ten pocit zadostiučinění je slastný. To už mi ale nevezmeš, o to se postarám. Jen si hezky najdi svoje, stejně neumíš nic víc než brát, co mi patří a snažit se napodobit každý můj krok.
-
Na tábor mi mamka psala v dopise, že na tom nejsi dobře. Nejspíš po prázdninách ani nenastoupíš zpátky na střední. Když jsem se vrátila domů, nepoznala jsem tě. Ležela jsi v posteli celá neduživá a koukala ses na mě propadlýma zakrvácenýma očima plnýma smutku. Říkala jsem ti, ať vstaneš a jdeš se mnou na zahradu, ale pro tebe byl nadlidský výkon otevřít oči.
Začala jsem přemýšlet, co mohlo způsobit, že z tebe začal život vyprchávat tímto závratným tempem. Já, ač jsem nebyla příčinou, byla jsem prostředkem. V mysli mi vyskakují situace, které se mi tehdy zdály banální a nepodstatné, ale jejich soustavnost musela být pro tebe ubíjející. “Tak zítra jedu na kolo, kdo pojede se mnou?” Ptá se táta v sobotu večer. Zvážím v hlavě množství úkolů a délku trasy, která jistě přesáhne moje limity, ale ráda si dám do těla a tak přikývnu. “Výborně, Dava pojede taky, ten zapne svůj vnitřní motor a nebude problém.” Řekne táta směrem k o 4 roky mladšímu bráchovi a otočí se na tebe: “Já asi nepojedu.” Vysoukáš ze sebe s lehkým úsměvem, který říká, omlouvám se, že tě opět zklamu tati, promiň, že nejsem taky tak schopná dcera. Potřebuješ slyšet, že je v pořádku být jiná. “Jasně, tak vy si s mámou zůstaňte doma v posteli a pro změnu se vyspěte třeba do desíti.” Dostane se ti tátovy ironické odpovědi.
Uvědomění, že jsem tě svým nepřijetím oslabila před vlivy okolního světa mě vyděsilo a zvedla se ve mě vlna nenávisti k mé vlastní sobeckosti. Časy našich bitek a dětského hádání se s věkem překlenuly v poklidnou koexistenci a toleranci bez většího citového prohlubování. Přijala jsem tě jako člena rodiny, se kterým sdílím domácnost. Zášť zmizela, ale větší porozumění ti, větší porozumění smyslu našeho vztahu se nedostavilo, až doteď. Vždyť já tě musím chránit. Jak bys tu pro mě mohla být víc, když já pro tebe nejsem.
-
Den, kdy jsem si uvědomila tvou vnitřní sílu, byl den, kdy si nás táta pozval do kavárny, aby nám oznámil, že od nás odchází. Já se neubránila slzám a slov jsem neměla. Ty jsi jen s neutrálním výrazem objektivně zhodnotila situaci. A odmítla jsi, aby tě to jakkoliv negativně ovlivnilo. Možná jsi už tehdy viděla, že s tím přichází úleva. "Já bych to neviděla tak katastroficky. Třeba to tak bude lepší pro všechny." Prohlásila jsi.
Odešla jsem z domu do Zlína pár měsíců po tátovi. Bylo těžké, být tu duchem přítomna. Nemohla jsem si to dovolit. Myslela jsem si, že to beze mě nezvládneš. Vracela jsem se jak nejčastěji to šlo a snažila se dát ti všechnu svoji zbývající energii. Barvitě jsem ti líčila svoje zážitky a ty jsi se smála a poslouchala. “Debi ještě něco povídej… Ijo, já už jsem ti všechno řekla…tak jeď zpátky do Zlína, žij a pak se vrať a povídej.” Cítím tvůj obdiv, ale i čistou radost z mého bytí. Rozzářila ses. Jsem pyšná, zvládáš to bravurně. Už mě nepotřebuješ jako starší sestru, ale jako sestru. Potřebujeme se navzájem. Cítím, jak tě nabíjím a ty mi na oplátku dáváš pozornost a pocit důležitosti. Potřebuju to a ty to víš.
-
Byla jsem zasnoubená a pak jsem najednou nebyla. Tehdy tak velká rána, která se neměla dlouho zacelit. A já přitom potřebovala vstát z postele a jít psát bakalářku. Nešlo to. Otevřela jsi dveře a s jistotou přistoupila k mému rozkládajícímu se tělu v peřinách. Sálalo z tebe teplo a jistota, že všechno zase bude dobré. Chytla jsi mou ruku, něco jsi říkala, ale já obsah nevnímala. Nechala jsem v sobě rezonovat tvůj hlas a se zklidňujícím se dechem konečně usnula. Tehdy jsi byla velká sestra ty. Ráno jsem se probudila a vedle postele ležel papír s tvým nezaměnitelným rukopisem. “Buď si třeba bílá jako křída, víc pak ucítíš polibek slunce.”
Máš dar psát a tvoje slova léčí. O Vánocích se vždy těším na dárky od tebe, protože jsou to texty, povídky pro mě mamku a bráchu, které se barvitě dotýkají srdce. Tehdy tě nejvíc cítím. To, co se odehrává v tobě. Jsi tichý pozorovatel s maratonem podnětných myšlenek pro svět. Jako houba v dešti, nasáváš a rosteš a pak to všechno vyleješ na papír. Vyleješ se pro ostatní.
-
Letos v létě jsi sama vyrazila na Island přebírat husí peří. Byl to náročný měsíc. Vím, že jsi ho vybojovala. Postavila ses vlastním strachům a všem nejistotám, které v tobě od malička byly živeny. Vzala sis s sebou analogový foťák, co jsem ti přivezla z Izraele. Volala jsi mi, že jsi hrozně vyčerpaná z práce, ale někdy, než jdeš na sedmou raní, vstaneš ve 4 a vypravíš se do divoké ranní krajiny fotit. Těší mě, že tě to baví, že cítíš světlo a v každé fotce je tvůj otisk. Líbí se mi, že každá fotíme svým jazykem, zcela odlišně. Když si pak vzájemně ukazujeme naše práce, je to vnitřní konverzace a další způsob rozmlouvání. Přijela jsi za mnou do Zlína, vyvolat si svůj první film. Nevím, jakým záhadným způsobem jsi zvládla nafotit hned několik dokonalých autoportrétů. Můj první film nestál za nic. Jsem na tebe pyšná, velká malá sestro, cítím vděk za tvou existenci. Za to že konečně dokážeme ocenit naše odlišnosti. Děkuji Ti za vše, čím jsi svá, v tom je tvá krása nesmírná.
Tvoje existence ve mně vyvolává vztek. Kde je všechna ta pozornost, proč jsi mi ji vzala? Já a moje rozverné chyby žárlíme na tvou poslušnost, maminkou tak opěvovanou. Proč já musím být vždycky ta zlá a za všechny přešlapy zodpovědná? “Mami to byla Ina, ona si začala.” Nevěří mi, v očích jí svítí jistota, že jsem tě vyprovokovala. Vždycky to bude moje chyba, přesvědčuji o tom i sebe samotnou. Ať tedy je. S rolí starší sestry přijímám roli špatné sestry. “Deboro já tě seřežu!” Mamince se zatnou zuby, zachrastí šuplík a už mě má. To nejhorší teprve přichází. “Mami nech ji, ona pláče.” Natahuješ a rozbrečíš se taky. Maminka povolí, aby tě ukonejšila. Vře to ve mně ještě víc, takový ponížení. Nepotřebuju, aby za mě někdo fňukal a už vůbec ne ty. Uteču do pokoje a prásknu dveřmi. Jediné, co mě teď konejší je, že jsem silnější. Však počkej, až si máma půjde lehnout. Nebudeš moct křičet.
-
Doma už jsem skončila, svou pozici si musím vydobýt jinde. S polichocením zjišťuji, že jsem v kolektivu oblíbená.
Mám nové kamarády ve škole i ve skautu a dělá mi dobře, když vidím, jak žárlíš. Ten pocit zadostiučinění je slastný. To už mi ale nevezmeš, o to se postarám. Jen si hezky najdi svoje, stejně neumíš nic víc než brát, co mi patří a snažit se napodobit každý můj krok.
-
Na tábor mi mamka psala v dopise, že na tom nejsi dobře. Nejspíš po prázdninách ani nenastoupíš zpátky na střední. Když jsem se vrátila domů, nepoznala jsem tě. Ležela jsi v posteli celá neduživá a koukala ses na mě propadlýma zakrvácenýma očima plnýma smutku. Říkala jsem ti, ať vstaneš a jdeš se mnou na zahradu, ale pro tebe byl nadlidský výkon otevřít oči.
Začala jsem přemýšlet, co mohlo způsobit, že z tebe začal život vyprchávat tímto závratným tempem. Já, ač jsem nebyla příčinou, byla jsem prostředkem. V mysli mi vyskakují situace, které se mi tehdy zdály banální a nepodstatné, ale jejich soustavnost musela být pro tebe ubíjející. “Tak zítra jedu na kolo, kdo pojede se mnou?” Ptá se táta v sobotu večer. Zvážím v hlavě množství úkolů a délku trasy, která jistě přesáhne moje limity, ale ráda si dám do těla a tak přikývnu. “Výborně, Dava pojede taky, ten zapne svůj vnitřní motor a nebude problém.” Řekne táta směrem k o 4 roky mladšímu bráchovi a otočí se na tebe: “Já asi nepojedu.” Vysoukáš ze sebe s lehkým úsměvem, který říká, omlouvám se, že tě opět zklamu tati, promiň, že nejsem taky tak schopná dcera. Potřebuješ slyšet, že je v pořádku být jiná. “Jasně, tak vy si s mámou zůstaňte doma v posteli a pro změnu se vyspěte třeba do desíti.” Dostane se ti tátovy ironické odpovědi.
Uvědomění, že jsem tě svým nepřijetím oslabila před vlivy okolního světa mě vyděsilo a zvedla se ve mě vlna nenávisti k mé vlastní sobeckosti. Časy našich bitek a dětského hádání se s věkem překlenuly v poklidnou koexistenci a toleranci bez většího citového prohlubování. Přijala jsem tě jako člena rodiny, se kterým sdílím domácnost. Zášť zmizela, ale větší porozumění ti, větší porozumění smyslu našeho vztahu se nedostavilo, až doteď. Vždyť já tě musím chránit. Jak bys tu pro mě mohla být víc, když já pro tebe nejsem.
-
Den, kdy jsem si uvědomila tvou vnitřní sílu, byl den, kdy si nás táta pozval do kavárny, aby nám oznámil, že od nás odchází. Já se neubránila slzám a slov jsem neměla. Ty jsi jen s neutrálním výrazem objektivně zhodnotila situaci. A odmítla jsi, aby tě to jakkoliv negativně ovlivnilo. Možná jsi už tehdy viděla, že s tím přichází úleva. "Já bych to neviděla tak katastroficky. Třeba to tak bude lepší pro všechny." Prohlásila jsi.
Odešla jsem z domu do Zlína pár měsíců po tátovi. Bylo těžké, být tu duchem přítomna. Nemohla jsem si to dovolit. Myslela jsem si, že to beze mě nezvládneš. Vracela jsem se jak nejčastěji to šlo a snažila se dát ti všechnu svoji zbývající energii. Barvitě jsem ti líčila svoje zážitky a ty jsi se smála a poslouchala. “Debi ještě něco povídej… Ijo, já už jsem ti všechno řekla…tak jeď zpátky do Zlína, žij a pak se vrať a povídej.” Cítím tvůj obdiv, ale i čistou radost z mého bytí. Rozzářila ses. Jsem pyšná, zvládáš to bravurně. Už mě nepotřebuješ jako starší sestru, ale jako sestru. Potřebujeme se navzájem. Cítím, jak tě nabíjím a ty mi na oplátku dáváš pozornost a pocit důležitosti. Potřebuju to a ty to víš.
-
Byla jsem zasnoubená a pak jsem najednou nebyla. Tehdy tak velká rána, která se neměla dlouho zacelit. A já přitom potřebovala vstát z postele a jít psát bakalářku. Nešlo to. Otevřela jsi dveře a s jistotou přistoupila k mému rozkládajícímu se tělu v peřinách. Sálalo z tebe teplo a jistota, že všechno zase bude dobré. Chytla jsi mou ruku, něco jsi říkala, ale já obsah nevnímala. Nechala jsem v sobě rezonovat tvůj hlas a se zklidňujícím se dechem konečně usnula. Tehdy jsi byla velká sestra ty. Ráno jsem se probudila a vedle postele ležel papír s tvým nezaměnitelným rukopisem. “Buď si třeba bílá jako křída, víc pak ucítíš polibek slunce.”
Máš dar psát a tvoje slova léčí. O Vánocích se vždy těším na dárky od tebe, protože jsou to texty, povídky pro mě mamku a bráchu, které se barvitě dotýkají srdce. Tehdy tě nejvíc cítím. To, co se odehrává v tobě. Jsi tichý pozorovatel s maratonem podnětných myšlenek pro svět. Jako houba v dešti, nasáváš a rosteš a pak to všechno vyleješ na papír. Vyleješ se pro ostatní.
-
Letos v létě jsi sama vyrazila na Island přebírat husí peří. Byl to náročný měsíc. Vím, že jsi ho vybojovala. Postavila ses vlastním strachům a všem nejistotám, které v tobě od malička byly živeny. Vzala sis s sebou analogový foťák, co jsem ti přivezla z Izraele. Volala jsi mi, že jsi hrozně vyčerpaná z práce, ale někdy, než jdeš na sedmou raní, vstaneš ve 4 a vypravíš se do divoké ranní krajiny fotit. Těší mě, že tě to baví, že cítíš světlo a v každé fotce je tvůj otisk. Líbí se mi, že každá fotíme svým jazykem, zcela odlišně. Když si pak vzájemně ukazujeme naše práce, je to vnitřní konverzace a další způsob rozmlouvání. Přijela jsi za mnou do Zlína, vyvolat si svůj první film. Nevím, jakým záhadným způsobem jsi zvládla nafotit hned několik dokonalých autoportrétů. Můj první film nestál za nic. Jsem na tebe pyšná, velká malá sestro, cítím vděk za tvou existenci. Za to že konečně dokážeme ocenit naše odlišnosti. Děkuji Ti za vše, čím jsi svá, v tom je tvá krása nesmírná.
